Studená noc mezi vánočními svátky a Dolní Hedčí. Nesněží, i když bychom si to moc přály.

Sedíme u kamen a píšem žádost o grant – Kulturní jádra. Nevíme, jak se to dělá, máme obrázek v malování a bujnou představivost. Natálie jede do Hradce chytit wifi, v ten nejposlednější možný termín. Odesláno.

​

​

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                        SNÍME.

Chvilku ještě fantazírujeme nad tou skandinávskou saunou a kulturní osvěžovnou, zkrátka vlastním podnikem. V půlce ledna trochu pozapomínáme. V únoru telefon – vybraly jsme váš projekt. Čekám někde skrytou kameru. Plánek v malování vyhrál. Jedeme do Prahy, kde je nám tato skutečnost potvrzena i v offline verzi. 

Ze snění padáme do reality. Musíte otevřít do konce roku, máte minirozpočet a naši podporu. Entuziasmus level sto.

 

            ZAČÍNÁME.

První vysněné místo: Vodácká klubovna na břehu řeky Orlice – plánujeme, radujeme, představujeme svůj návrh. Jsme bez milosti vyhnáni – "..to si zkoušejte v Praze!".

 

                   TÁPEME.

Druhé místo: Slezská plovárna, proti proudu kousek dálejc. Všechno krásný skvělý, začínáme naše plány konkretizovat. Čas je rychlejší než my, docházejí síly a hlavně peníze. Přibíráme do party další nadšence. 

 

                                                       ZJIŠŤUJEME.

Sauna se zadarmo nepostaví. A nebo? Házíme sítě, na udičku se chytá pan Dyntar, saunař z nedaleké Vitiněvsi. Příjemný rozhovor u kávy končí v slzách radosti. „Já jsem si tak myslel, že bych vám tu celou saunu postavil.“ My stále věříme na hodný lidi. Tempo příprav roste a trochu nám i přerůstá přes hlavu. Kdo se má vyznat ve všech úřadech a papírech? Aby toho nebylo málo,  rozjíždíme upocenou hithitovou kampaň – pro náš žaludek čtyřicetidenní jízda na horské dráze, zakončená cukrovou vatou. Vypotíme 110%.  

 

PROCITÁME.

Po jednodenních prázdninách si zamlouváme dva kontejnery, zjišťujeme, že nám nestačí jen stavební povolení. Podpásovka -  zavedení sítí je pro nás finančně i časově nereálné. 

 

                           IMPROVIZUJEME.

Tahle divadelní disciplína však není kompatibilní s pravidly Slezské plovárny. V dobrém se loučíme a jsme na dlažbě. Lépe řečeno zase sedíme u kafe, lógr ukazuje palec dolů.  Pod vlivem kofeinu však potkáváme ve dveřích naši spásu.

 

                                                                                          JEDEME DÁL.

„Holky já vám nabízím svůj pozemek u Labe, můžete si tam dělat, co chcete.“ A vony zase ty slzičky. Kontejnery s díky a trochou hanby vracíme. Stěhujeme se k Labi! Naše tužby a google vyhledávače se obrací k maringotkám. Navštěvujeme několik kolotočářských klanů na jižní moravě, setkáváme se se spícími labutěmi, ponožkami v nablýskaných střevících, největší šmelinou a arogancí. Na obědě v nejmenované skandinávské restauraci pod Špilberkem, chytáme kromě masových koulí i wifi.
Hele novej inzerát! Maringotka – kousek od Brna – prodejce pan Štěstí. Voláme – dopíjíme bezedný kafe –vyrážíme!

 

FINIŠUJEME.

 Vítejte u nás v dědině. S láskou opečovávaná maringotka snů, na zahradě králik Honzik, dvacet morčat a největší ostružiny na světě. „Ty si natrhejte, hned vám donesu krabičky.“ Paní Horčičkové (koza umanutá, jak se sama nazývá) necháváme zálohu, tisíceré díky a příslib brzké návštěvy.
„A váš manžel se jmenuje pan Štěstí?“
„Ne, ne. Já jsem taková romantická duše. Jsem si to vymyslela, aby mi to přineslo štěstí. A vidíte? Jste tady vy.“

A tak nás vesmír, brutální ctižádost a odhodlání dovedly proti všem proudům až k vysněnému alternativně-kulturnímu-venkovnímu-saunařskému-kavárenskému-severskému místu. Ještě nás pár dní potu čeká, ale upocené finále je již na cestě. 

 

VNUUKNUTÍ.

My jsme vám hodily ručník, teď je na vás ho zvednout a přijít se potit s námi. Osvěžit se jak kulturou, tak skokem do řeky. Naštípat si dříví, překapat si kafe, poslechnout si šplouchání vln a rozhlasových her, nadechnout se louky a podívat se jak to vypadá, když se to dělá srdíčkem.